The face as a reflection of personality. The Norwegian satire I’m sick of myself shows how sick society is | iRADIO

The satirical film follows the young couple Thomas and Signe. Thomas is a unique artist slowly rising up the ladder of fame, and Signe works in a cafe. The two are united by an unhealthy competition to see who draws more attention to themselves. Signe, jealous of the interest Thomas is receiving as an up-and-coming creator, takes increasingly radical steps in her self-centeredness.

Nejprve čas od času zalže, třeba si upraví historku na večírku nebo předstírá alergii na právě snědenou večeři. Situace eskaluje ve chvíli, kdy na internetu náhodou narazí na léky, které způsobují vážné kožní problémy. Signe je sežene a předstírá, že vedlejší účinky medikace jsou ve skutečnosti příznaky nevysvětlitelné choroby. Konečně tak získává pozornost, po které prahne.

Norský režisér Kristoffer Borgli mnohem více než ústřední pár satirizuje povahu současného světa. Ukazuje, jak snadné je stát se slavným prakticky pro nic i jak sebestředná společnost 21. století je. Signe netouží po ničem jiném než být obětí. A světu okolo stačí ji jako oběť vidět k tomu, aby se o ni zajímal.

Příběh se nijak nepídí po tom, jakou psychickou poruchou jeho protagonistka vlastně trpí. Divák tuší, že jde pravděpodobně o formu narcismu, v závěru na tom ovšem nezáleží. Pacienty jsou totiž v černé komedii všichni a ústřední příběh je pouze formou, jak odhalit lidskou povahu.

Co se skrývá v každém

Navzdory přehnané formě naráží snímek na myšlenky, které mnoho diváků dokáže rozeznat i v sobě. Přece jen, kdo nikdy nesnil o tom, že napíše uznávaný bestseller? A kdo se nikdy nezamyslel nad tím, kolik přátel by dorazilo na jeho pohřeb?

I ústřední vztah, hlavní zdroj toxicity partnerů, má kořeny v realitě. Neustálé popichování páru a neschopnost radovat se z úspěchu druhého je něco, co Borgli pozoruje i okolo sebe. Neduhy společnosti natahuje do extrému, ale nevymýšlí si je. Útočí na nenápadnější příznaky dysfunkčního vztahu a v nezdravé atmosféře páru nechává znechuceného diváka nepříjemně dlouhou dobu.

Na paškál si Borgli bere také reklamy a média. Mediální svět ukazuje jako amorální cirkus, který se nestydí zneužít jakýkoliv lidský příběh. A reklamní kampaně skryté za inkluzivní politikou obdobně prahnou jen a pouze po úspěchu. Bez ohledu na všechny, které takový přístup může ranit. 

Borgli tak navazuje na tematiku svého pět let starého metadokumentu DRIB. V tom režisér a scenárista v jedné osobě sledoval umělce, komika a hlavní tvář nespoutané akce na propagaci energy drinků.

V zajetí snů

I Borgliho satira místy sklouzává k prvoplánovým karikaturám a chytrá zápletka někdy ustupuje do pozadí zbytečně očividným klišé. Obzvláště v zobrazení virtuálního dění se snímek nechává zlákat lacinými figurami bez snahy proniknout pod povrch.

Po hospitalizaci si tak Signe fotí svůdné fotografie v nemocniční košili nebo se afektovaně rozčiluje, že její příběh na zpravodajském webu zastínila zpráva o muži, který zastřelil svou rodinu.

Momenty, kdy se propojuje se zbytkem světa prostřednictvím sociálních sítí nebo médií, zbytečně narušují tenkou bariéru mezi parodií a nadsázkou.

Podobný efekt mají i snové scény obavy a fantazií hlavní hrdinky. Protagonistka si v nich  představuje, jak píše populární román, i to, jak její přetvářku odhalí veřejnost. U části z výjevů navíc nelze přesně říci, zda se doopravdy staly, nebo je Signe ve svých deziluzích uvězněna natolik, že již sama nerozlišuje skutečnost od snů.

Nabourání jinak lineárního vyprávění příběhu obzvláště v druhé polovině snímku vyloženě škodí. Začátek děje totiž v očekávání prvního zvratu přehnaně spěchá, aby se následně zhruba ve dvou třetinách usadil v jakémsi dějovém bezčasí. Závěr se poté utápí v přehnaném množství snových pasáží a spěje do nejasného cíle. 

Diagnóza: špatný člověk

Film začíná jako groteskní komedie nemilosrdně odkrývající společenské neduhy. V závěru se podle režiséra samotného podobá hororu, ve kterém sledujeme nejen psychický, ale také tělesný rozpad hlavní hrdinky. Groteskní deformace tváře Signe, která se navzdory bolesti nedokáže vzdát toho, co ji přineslo slávu, tak jen vynáší na povrch, jak zničeným člověkem dívka je.

Snímek do značné míry stojí právě na výkonu ústřední herečky Kristine Kujath Thorpové. Ta na plátně perfektně balancuje na hranici snesitelnosti, tak aby se s ní divák dokázal alespoň zčásti ztotožnit. Zároveň je osobou natolik žíznivou po pozornosti, že je morbidně fascinující její počínání sledovat.

Sekunduje jí  Eirik Sæther v roli Thomase. Ten ve filmu představuje eklektického umělce, který svůj narcismus skrývá s větším umem než jeho přítelkyně. Ve skutečnosti je ale člověkem obdobně sobeckým a krutým. Jeho postava je ale spíše komickou karikaturou, pravděpodobně pro to, aby Signe vypadala snesitelněji.

V jedné z vedlejších rolí se krátce objeví také Anders Danielsen Lie v roli doktora, který Signe v jedné z jejích halucinací diagnostikuje jako špatného člověka. Diváci si ho mohou pamatovat ze skandinávského romantického dramatu Nejhorší člověk na světě. Snímek, nominovaný mimo jiné na prestižní cenu Oscar, nesdílí se satirou pouze jednoho z herců, ale také producenty a podobný vizuální styl.

Je mi ze sebe špatně se odehrává v nesmírně půvabném světě. Okolí Signe a Thomase je čisté, upravené a krásné. Ukazuje, že ústřední pár žije ve svém skleníku, kterému dvojice nesmírně nesympatických lidí dominuje.

Signe je zpravidla umístěna doprostřed záběru a svět se v jejích očích doslova i metaforicky točí jen a pouze okolo ní. Hrdinka se navíc prakticky nikdy neocitá v širší sociální sféře. Většinu příběhu je od zbytku lidí odtržena, nebo se pohybuje v malé skupině blízkých. Sebestřednost protagonistky je tak jen umocněna, protože divák ví, že její osud širší veřejnost skutečně nezajímá.

The black comedy I’m sick of myself premiered in Czech cinemas on February 16.

Julie Šafová

Share on Facebook

Share on Twitter

Share on LinkedIn

Print

Copy the url address

Abbreviated address





Copy to clipboard

Close