Bez něj to nejde, ale s ním také ne, dal by se parafrázovat vztah české kultury k Bedřichu Smetanovi. Tuto sobotu uplyne 200 let od narození skladatele, který se rozhodl zakomponovat zdejší hudbu do nejprogresivnějších dobových trendů. Cíl úspěšně splnil.
V umělci, který žil v letech 1824 až 1884, se střetly podněty celé tehdejší Evropy, aby z něj vyzářily v jednom osobitém proudu. Ten přinesl takovou dávku energie, že z ní česká hudba do značné míry žije dodnes. Smetanova průkopnická výjimečnost z něj udělala jak modlu, tak zároveň snadný terč.
Když byla roku 1894 umístěna první busta do předsálí Národního divadla v Praze, jednalo se pochopitelně o podobiznu Bedřicha Smetany. Jeho první systematický vykladač a obhájce, estetik Otakar Hostinský, o něm při této příležitosti řečnil nejen s očekávanou láskou a úctou, ale také jako o mučedníkovi, který se obětoval pro národ.
Současný web projektu Smetana 200, zastřešujícího letošní uvádění skladatelových děl po celém Česku, už mučednictví naštěstí nezmiňuje. Stejně ale Smetanu řadí k lidem, kteří ”svým talentem dokážou povznést vlastní národ a spolu s tím ovlivnit celý svět”.
Podle předního současného dirigenta Tomáše Hanuse, hudebního ředitele Velšské národní opery, býval Smetana součástí všech oficialit. “Stal se něčím, co je muzeálně zaprášené a čemu je vzdávána povinná úcta,” poznamenal v podcastu Valím na operu. Hanus letos v Brně uvedl novou inscenaci Smetanova tragického hudebního dramatu Dalibor a říká, že při interpretaci jeho hudby je vždy potřeba překonávat bariéry. U domácího publika to bývá ona úcta, která patří spíš pomníku než skutečnému autorovi. V zahraničí zase jde častěji o nedůvěru k jeho komplikovanějším dílům.
V čem byl výjimečný
Zní to zvláštně v souvislosti s tvůrcem, který se stal synonymem pro českou zpěvnost. Jeho dílo proniklo do běžného jazyka i popkultury. “Znám jednu dívku, ta má dukáty” z Prodané nevěsty si v kýčovité taneční skladbě zanotovali Maxim Turbulenc, stejně tak si ale mohou anglicky hovořící zazpívat “I know a honey with lots of money”.
Bedřich Smetana se stal synonymem pro českou zpěvnost. | Foto: ČTK
Hlavní téma symfonické básně Vltava s příšerným textem Jiřího Štaidla nazpíval česky i německy Karel Gott v roce 1971. Do tehdejšího západního Německa však nepřinášel žádnou novinku: Vltava, vlastně Die Moldau, už patřila k běžnému repertoáru světových orchestrů, s Berlínskými filharmoniky ji dávno předtím natočil mladý Herbert von Karajan.
Jedna opera a jedna symfonická báseň tvoří většinu Smetanovy reálné slávy ve světě a částečně i doma, zároveň však jeho obraz deformují. Ze skvěle napsané, ale přece jen poněkud laciné komedie a jedné klasicky plynoucí symfonické básně si nelze v dostatečné šíři odvodit, čím byl výjimečný a jaká je jeho hudba při komplexnějším vnímání: zdaleka ne tak posluchačsky bezproblémová a samozřejmá, jak by se mohlo zdát.
Kolem Smetany existuje národní mýtus, který jistě vyhovuje konzervativcům, ale zároveň jako by se nehodil do globalizovaného světa pracujícího s umělou inteligencí. Dnes je možná také obtížnější chápat, že ve Smetanově době patřilo vlastenectví k progresivním postojům i společenským povinnostem.
První opera Braniboři v Čechách přinesla skladateli velký úspěch, kromě strhující hudby za ní bylo ale také jasné odmítnutí německé dominance. Zcela logicky se hned po druhé světové válce vrátila na jeviště Národního divadla i dnešní Státní opery, kde se dokonce hrála na scéně s půdorysem hákového kříže. Otázka zní, co si s Branibory počít dnes, kdy Německo patří k největším obchodním partnerům České republiky.
Po slavnostním položení základního kamene Národního divadla roku 1868 se večer konalo první uvedení opery Dalibor. Smetana, který při poklepání na kámen pronesl větu “v hudbě život Čechů”, však s temným hrdinským námětem narazil. Po glorifikaci českého živlu a pražské chudiny v Braniborech a jiskřivé, až operetní Prodané nevěstě vystavil publikum čemusi smrtelně vážnému bez šťastného vyústění.
Britský režisér David Pountney v nedávné brněnské inscenaci převyprávěl tento příběh vzpurného rytíře z dob krále Vladislava Jagellonského dnešním jazykem. Místo drátěných košil a mečů obecenstvu předložil maskované uniformy, barety a samopaly teroristické jednotky, která stojí za svým velitelem. Ten sice bojuje proti totalitě, zároveň ale tak trochu vraždí.
Dalibora v letošní brněnské inscenaci režiséra Davida Pountneyho zpívá Peter Berger. | Foto: Marek Olbrzymek
Pountneymu se podařilo domyslet nelogičnosti v libretu a také akcentovat vliv Richarda Wagnera. V závěru se Dalibor – již po smrti - setkává s rovněž zemřelou Miladou, která se za něj obětovala, a společně se vydávají na cestu “k nebes výšinám”. Podobnost s finále Wagnerovy opery Bludný Holanďan není náhodná.
Proti inscenaci přesazené do současnosti se ozvaly sice nepříliš početné, zároveň ale prudké výhrady již po zveřejnění fotografií zese mu podařilo vytvořit hudbu, která oslovuje posluchače po celém světě a přináší jim radost, smutek, naději i zoufalství.
Průvan v hlavách by mohl být osvěžující a prospěšný, pokud by se podařilo odstranit předsudky a otevřít se novým pohledům na Smetanovo dílo. Ať už se to podaří prostřednictvím Smetany 200, moderních notových edic nebo prostým nasloucháním jeho hudby, je to cesta, která stojí za to.
da 1x, https://cdn.xsd.cz/resize/064d6995da173552848713a968466ca0_resize=360,https://magazin.aktualne.cz/555_.jpg?hash=e49cad6954dd1a19af38d8024385a046 1.5x, https://cdn.xsd.cz/resize/064d6995da173552848713a968466ca0_resize=480,https://magazin.aktualne.cz/740_.jpg?hash=646e53233ae8c28405ed45904ee362a3 2x” sizes=”240px” alt=”Bedřich Smetana se svou druhou ženou Bettinou Smetanovou okolo roku 1860.” restricted=”off”/>
Bedřich Smetana se svou druhou ženou Bettinou Smetanovou okolo roku 1860. | Foto: Profimedia.cz
